1.	Jarmila Glazarová

2.	Interpretace díla

2.1.	Název díla

2.2.	Vnější kompozice

2.3.	Vnitřní kompozice

2.4.	Charakter postav

2.5.

Motivy

2.6.

Témata

2.7.

Poslání

"3.4 CHARAKTER POSTAV

Důležitou složkou románu je povaha hlavních hrdinů, která je dána věkem, sociálním postavením a úlohou v konfliktu. Františka v románu působí velmi kladně svými mateřskými kvalitami, svou pracovitostí, ochotou, láskou. Ve čtenáři probouzí sympatie, ale není idealizována, protože sama kriticky zkoumá své myšlení a vinu. Obviňuje se z netrpělivosti, velké pokory a slabosti.

„Tam stojí v podsínku, upravuje se spěšně a káže: „Co ti udělala? Nic ti nedělá. Při tobě není trpělivosti! Vzpomeň si na svatého Vavřinca. Teho štrnáct dnúch na rožňu pékli od slunce východu, až sa zmrklo, a eště prozpěvoval a chválil Boha.“

Autorka v díle ukazuje do jakých krajností a vypětí se dostává její psychika. Postavu Františky poznáváme v románovém příběhu jak zvnějšku i zevnitř. Vyprávění je totiž nejčastěji vedeno z jejího zorného úhlu, v podobě samomluvy (vnitřní monolog).

„Trp, děvča, trp! Je to raz stará dívka, to už sa musí přehlédnúť. Dyž Pán Bůh zkúšá člověka křížem, sešle naňho aji zlé lidi. Trp, Pán Bůh ťa odmění!“

Před sebevražedným skokem do studně jí zadrží výkřik Metoda, kterého chtěla vzít s sebou:

„Ten výkřik bude slyšet do smrti. Ten výkřik, který rozerval hořícím spárem tmu jako blesk. Ten výkřik, který ji vrátil skutečnosti, vrátil vrávoravé rovnováze, který jí dal zpětně procítit zoufalé škubnutí, jímž se dítě vyrvalo jejímu objetí, aby se zachytilo roubení.“

„Och, maminko, netopme sa! Netopme sa,“ Metod rve její sukni a táhne ji ze všech sil od hlubiny. „Netopme sa,“ pláče, „netopme sa,“ a celou náručí odstrkuje matčiny nohy od místa zkázy. Za zástěru, za kazajku, za ruce, krok co krok, s přerývanými vzlyky vleče ji k chalupě.“

Na této ukázce můžeme pozorovat, jak se vnější děj prolíná s dějem vnitřním (psychickým), jak se stav nitra Františky i Metoda projevuje činem. Na mnoha místech v knize naopak Františka podléhá v bezmoci a rezignuje.
„Dál už to Františka neumí říci. Napomeň ji. Buď při mně. Nenech mne trýznit. - Mlčky jde zpět, za jednu ruku s mužem, za druhou s Metodem.

„Ovzduší je nedýchatelné a zraje k výbuchu. Františka je napjata jako struna, je vyštvána k stihomamu, čeká jen na urážky, čeká na křik a na hádky a toužebně si žádá smrt. Snad kdyby přestala jíst? Snad by dostala souchotiny? Snad kdyby rozpoutala hádku, snad by jí puklo srdce?“

Metod zobrazuje dětskou postavu, která se během románu vyvíjí od malého dítěte, až po dospívajícího jedince. Není to žádný svatoušek, ale také není zobrazen jako nenapravitelný darebák. Na jeho jednání má vliv také prostředí, ve kterém vyrůstá (prostředí záště, neochoty, zloby a vysměvačnosti). Dětský svět se v Adventu prolíná ze světem dospělých, je realistický.

„Metod se osmělí hlesnout do napjatého ticha: „Tatínku?“
„Rozínin obličej, napříč rozeklaný ihned zmizí v hrsti.“ „Áchachachachá! Tatínku! Chá chachachachacah, ácha, chacha!“"

Katedra českého jazyka a literatury s didaktikou.