“Morový sloup

Sbírka Morový sloup vznikala v letech 1968-1970. Roku 1967 Seifert uzavřel smlouvu s Československým spisovatelem na její vydání. Termín vydání měl být v listopadu roku 1971, ale nakonec sbírka vyšla až v roce 1973 v samizdatu, 1977 v Kolíně nad Rýnem a teprve 1981 v Praze. Původně se měla jmenovat Knížka polibků. Navazuje na sbírku Odlévání zvonů a je to jedna ze Seifertových nejintimnějších sbírek.

„Seifert vysvětlil titul knihy tak, že nejde o nějaký mor. Sloup je nějaké místo, kde se scházejí milenci. Proto se měla knížka původně jmenovat Knížka polibků, aby se čtenáři nelekli právě názvu. „Ačkoliv tento název, přiznám se, dost se mi zamlouval, přece jen jsem se styděl.“ Sbírka měla být rozloučením se čtenáři, avšak od velkolepě koncipovaného záměru v duchu Nerudových Zpěvů pátečních nakonec básník upustil. Přesto zvláště poslední báseň sbírky A sbohem má ráz loučení.“ (Pešat, Z. 1991: 206)

Básně mají zpovědní a vzpomínkový ráz, ale zároveň tu můžeme najít kritiku různých projevů života, jako například hořké reakce na okupaci. Vypovídá o společenských a politických událostech v Československu v 60. letech. Nesouhlasí s děním kolem roku 1968, komunistickým režimem a normalizační nesvobodou. Důležitou roli hraje v básních čas a vzpomínka, reflexe, zpověď i svědectví.

Seifert opouští pravidelný rým a písňovou formu, která je pro něj příznačná. Přiklání se spíše k rytmizované próze, užívá nerýmovaný, stroficky nečleněný verš, který směřuje k verši volnému. V jednotlivých básních se vrací do svého dětství, mládí, vzpomíná na mladé lásky a nevyhýbá se ani tématu smrti. Text obohacují metafory, věčné motivy života a smrti, projevy lásky k vlasti a svému národu.
V úvodní básni Na jedné ze svých dávných přednášek připomíná smrt a pohřby svých přátel - básníků Jiřího Wolkera, Josefa Hory a Františka Halase a nostalgii stáří. Myšlenky na smrt zahání projekcemi milostných zážitků, které jsou většinou ale jen útržkovité. Zároveň můžeme říct, že když básník mluví o smrti, není to jen smíření s ní, ale přímo čekání na ni:

„Každý z nás kráčí ke své propasti.
Jsou dvě:
hluboké nebe nad hlavou a hrob.
Hrob je hlubší.“

(Kanálská zahrada)

Mluví také o tom, že tíhu stáří je někdy těžké snášet:

„To nejhorší mám za sebou,
říkám si, jsem už stár.
To nejhorší mám před sebou,
ještě žiji.“

(Morový sloup)"