1.	Interpretační preambule

2.	Vlastní interpretace

3.	O autorovi

4.	Kontext literatury

5.	Tématická výstavba

5.1.

Téma

5.2.

Motivy

5.3.

Postavy

5.4.

Čas

5.5.

Prostor

5.6.	Děj příběhu

6.	Kompoziční výstavba

6.1.	Formální a výrazová stránka

6.2.	Významová stránka

7.	Grafická výstavba

8.Jazyková výstavba

8.1.	Zvuková organizace textu

8.2.	Významová organizace textu

9.	Hodnocení autora práce

10.	Recenze a literární kritika

4.1. Formální a výrazová stránka

Píseň o Viktorce je lyricko-epická baladická skladba členěná do sedmi zpěvů, z nichž každý s výjimkou prostředního má po třech částech skládajících se z pěti pravidelných strof. Strofy jsou psány čtyřstopým veršem s obkročným rýmem. Jsou úsporně zkoncentrované pro dosažení spádu tragického příběhu. Pro dokreslení dramatičnosti děje je příběh zasazen do temné scenérie noci, vichřice, bouře, tesklivého podzimu.

Skladba je komponována symetricky a ačkoliv je kompozice skladby úmyslně velmi sevřená, dokázal autor dosáhnout svým jazykovým mistrovstvím toho, že první zpěv navozuje pocit poklidu a pohody, další dva zpěvy, vyprávějící příběh o Viktorčině lásce postupně gradují až k meznímu rozhodnutí (odchod z domova). Čtvrtý, prostřední zpěv má charakter něžné lyrické kantilény. Líčení oboustranné milostné extáze působí dojmem, že se odehrává mimo reálný svět, v rajské zahradě. Vzápětí dojde k dramatickému obratu a v pátém a šestém zpěvu děj zrychluje a spěje k tragédii. Závěrečný zpěv je stejně jako úvodní poklidný, smířlivý.

Kompoziční plán je založen na paralelnosti. Celá skladba je paralelou mezi osudem Boženy Němcové a Viktorky.

Z dalších kompozičních prostředků se významně uplatňuje stupňování, zejména je patrné ve druhém zpěvu, kde vyjadřuje vývoj Viktorčiných postojů od bezstarostnosti mladé dívky, která celou noc protančí, přes počáteční zamilovanost, která jí nedá spát až po prožitky nešťastné lásky, kvůli které propláče celou noc.

V básni je použita řada kontrastů. Např. v sedmém zpěvu je v předposlední části vykreslen obraz Barunky, která „plaše položí do rakve kvítek rezedový…“, v části následující je stárnoucí spisovatelka nepřímo vylíčena jako stín, který se zvolna linul po pěšině v háji „už podzimním, už bez květin.“ Dalším kontrastem ke smutné postavě Boženy Němcové jsou mladé páry, líbající se pod stromy. Kontrastně působí i čtvrtý, lyrický zpěv, vložený do epické básně s dramatickým baladickým laděním.

Porovnání je použito například v šestém zpěvu jako vyjádření klidu po bouři, usmíření po tragických událostech. Pokud jde o Viktorku, používá autor v této souvislosti eufemismus – nemluví o ní jako o mrtvé, ale spící."