„Celá třetina ze 45 většinou rozměrných básní patří antice a zejména slunné éře řecké. Básník nonorenesančního vyznání radostně roztančil svůj verš v odrazech řeckého umění a mytologie. Hned zadní óda ke cti boha slune Hélia, hned božské Venuše, která tvoří lidské srdce, bez něhož není lásky ani citu pro lásku. Hold básnířce a kněžce lásky Sapfó vzdává Vrchlický zářivou "sapfickou slokou" napodobující časomíru, tak jako jeho dokonalé "alkajské strofy" pozdravují zakladatelské dílo starořeckých tragédů, které podle tradice potkala i tragická smrt. V mistrné básni Tanečnice dá básník roztančit vábivým nymfám, jejichž jména - jako ostatně vše z dávného Řecka - zná do detailů, které ani zevrubné slovníky antiky nezaznamenávají. - Ale už Řecko není jen radost a krása. Je i ponížení otroků, je i tyran: "... jak velcí vy jste, jež on ve prach svalil, / jak malý od jest na svém trůnu" (Zajatci). I zde zuří šílenství bitevní vřavy (Co zbylo z antické fresky).

Jas řecké vzdělansto pošlapal císařský Řím. V několika silných básních věnovaných impériu je stavěn pranýř krutosti, proradnosti, nadutosti, jíž se ve sbírce vyrovnají jen básně věnované asijskému Tamerlánovi. Úcta patří těm, kdo se nedají zlomit násilníky: Kaligula a Filon, Hadi v růžích, Stráž u Tamerlána, Spravedlnost, a ovšem známá báseň Spartakus s pointou, která je pojítkem díla: Ó lidstvo, nežli vzplá jitra ti svit, co křížů ještě se vztyčí!“