“Analýza díla spolu s jeho interpretací
Bezejmenný hrdina je posledním potomkem staré patricijské rodiny, z níž žilo už jen několik pološílených žen, neboť všichni mužové zhynuly šílenstvím, jež čekalo taky na něho, člověka chorobně něžné citovosti, člověka, jehož vše zraňovalo, rozbolestňovalo, jehož prostý, obyčejný a všední život k šílenství zneklidňoval. Vyhledával jen samotu, vžíval se do středověkých nálad, citů a snů, neboť byl opravdu člověkem se středověkou duší gotickou, který jen omylem zabloudil do konce 19. století. Rodiče ztratil záhy, vychován byl podivínskými tetami, u nichž žil v prostředí škapulířů, dotýkaných obrázků a růženců. Byl jimi vláčen po pražských kostelech a klášterech a své mládí trávil v neustálé motlitbě. Tak v něm byl vypěstován smysl pro středověk, pro gotiku. Vstoupil do kněžského semináře, ale záhy z něho vystoupil a obklopil se knihami a oddal se studiu. Vydal se na cesty, aby uklidnil své rozjitřené nervy. Po návratu byl zlákán do společnosti několika literátů, s nimiž “prodělával” literární revoluci. Získal přátelství mladého literáta, který mu velmi dobře porozuměl a s nímž často rozmlouval o nejrůznějších otázkách národních i náboženských. Nesmírně trpěl ztrátou víry v Boha. Záhy vydává báseň, jež je de facto rozmluvou mezi ním a Bohem - ten se nakonec rozplývá v nicotu. Starší generace báseň příkře odsoudila a autor zpřetrhal veškeré styky se společností. Onemocněl. V halucinaci se mu zjevil Kristus a hrdina mu vyčetl, že on je vinen za jeho duševní bídu a že se mu přišel vysmívat. Kristus zvedl ruce, na nichž se ukázaly krvavé rány a hrdina se probouzí na kolenou před krucifixem. Dlouho se vznášel mezi životem a smrtí, ale konečně probudila se v něm šílená touha po životě. Chtěl začít nový, silný život, ale nenalézal k němu dost síly. Šílenství přicházelo zvolna, ale jistě. Jednoho dne se probudil z polosnu v kostele barnabitek. V lavici seděli černě zahalené barnabitky a u oltáře sloužil mši Kristus. O pozdvihování zazněl chrámem jásavý zpěv nejvyšší rozkoše a díků. Zazněl třikrát zvonek a prostorou chrámovou se rozlehl vyděšené výkřik uštvané a vražděné duše hrdinovy: „Bože můj, proč jsi mne opustil!“ Vypukl v pláč a bil hlavou o zem volaje: „Eli, eli…“ Za několik let zemřel v ústavu chorobomyslných.
Jde o dojímavý duševní deník. Vnější děj je potlačen, i vnější popis je zcela přizpůsoben duševnímu stavu. Hlavním motivem je duše vypravěče. Vypravěč je neznámý, cítí se osamělý. Rodinu zmiňuje jen v okamžicích, kdy ji zmiňuje, aby naznačil její starobylost (pocit výlučnosti, „starobylá rytířská rodina“ – dekadenti pohrdali davem) a aby zdůvodnil svůj duševní stav (inklinace k šílenství, hysterii, různým nemocem). Vypravěčem je muž, který postupně propadá šílenství, zpočátku o této hrozbě ví, později ale propadne úplně."