1.	Životopis Karla Hlaváčka

2.

Dekadence

3.	Dekadence v umění a literatuře

4.	Autoři dekadence

5.	Dekadence v české literatuře

6.	Karel Hlaváček jako básník a představitel Sokola

6.1	Sokolské sonety

6.2	Pozdě k ránu

6.3

Žalmy

6.4	Mstivá kantiléna

6.4.1

Motivy

6.4.2

Znaky sbírky

6.4.3

Tropy

6.4.4

Ukázky

7.

Závěr

8.	Použitá literatura

"Dekadence v umění a literatuře
Dekadence jako označení literárních a uměleckých směrů navazujících na romantismus se objevilo ve Francii v polovině 19. století. Básníci, spisovatelé a umělci, kteří se postavili proti tehdy vládnoucímu klasicismu, racionalismu a proti obecné víře v pokrok, toto označení nakonec přijali a ke konci 19. století se dekadence stala mezi vzdělanci téměř módou. Dekadence vychází z pocitů marnosti, prázdnoty a nudy, případně i zklamání a beznaděje jednotlivce, jak je v soudobé filosofii představoval například Arthur Schopenhauer a do jisté míry i Soren Kierkegaard. V literatuře se dekadentní postoj projevuje pesimistickými náladami, pocity zmaru, morbiditou, mysticismem, erotickou přesyceností, ale i narcismem. K životu dekadentů se často vázalo bohémství, satanismus, nevázaný sex, alkohol.

Dekadence zdůrazňovala svébytnost umění, které ničemu jinému neslouží. Jedním z hesel dekadence je francouzské l´art pour l´art – umění pro umění. Básníci i umělci si zakládali na novosti a překvapivosti krásy, kterou objevovali v postavách osobně rozvrácených, ve věcech starých, zchátralých, v originalitě básnického jazyka a symbolů, které skrývají hloubku a tajemství. Východisko z nudné šedi pohodlného života hledali mnozí v esoterismu, ve východní moudrosti, v okultismu a podobně.

Autoři dekadence
V každé z evropských zemí má dekadence jinou povahu. Mezi francouzské dekadenty se považuje např. Arthur Rimbaud, Paul Verlaine, Tristan Corbiere. Mezi spisovateli to je např. Joris Karl Huysmans, Maurice Maeterlinck nebo Maurice Barres. V Německu to byl Hugo von Hofmannsthal, Rainer Maria Rilke, Thomas a Heinrich Mann. V Rusku Gončarov, v Anglii Oscar Wilde a jiní.
Za bibli dekadence byla považována kniha Naruby od franc. Autora Huysmanse. Román je spíše naturalistický hlavně svou metodou, ale svým zaměřením na zvláštnosti individua znamená odklon od estetiky naturalismu. Dvakrát byl přeložen do češtiny.

Dekadence v české literatuře
Počátky dekadence v české literatuře můžeme najít na konci 70. let 19. století. V roce 1879 vyšla raná, dekadentně laděná lyrická sbírka Imortely Irmy Geisslové.
Šalda označil jako „prolog dekadence“ Zeyerova vrcholná díla Jan Maria Plouhat, Tři legendy o krucifixu, Dům U Tonoucí hvězdy a Troje paměti Víta Choráze.
Čeští dekadenci psali do časopisu Moderní revue. Tento časopis nebyl pouze na literaturu, ale publikoval i grafiku. Přispívali sem také Karel Hlaváček a Hugo Kosterka.

Karel Hlaváček jako básník a představitel Sokola

Celý svůj život byl Hlaváček aktivním členek Sokola. Patřil mezi nejaktivnější cvičence. Od roku 1893 psal do časopisu Sokol zprávy, pojednání i verše. Roku 1895 se zúčastnil organizačně i publicisticky III. všesokolského sletu v Praze. V roce 1895 napsal sbírku Sokolské sonety. Tato sbírka vyjadřovala myšlenky sokolství, Hlaváček v ní oslavoval tělocvičné aktivity, nadšeně propagoval sokolské hnutí.
Ukázka ze Sokolských sonetů:"

Práce je částečně kompilační. Text o dekadenci čerpá autor z tohoto zdroje: http://cs.wikipedia.org/wiki/Dekadence.