“ Kompozice, analýza, jazyk: Epizody jsou řazené postupně od jara následujícího roku. Příběh nám v ich-formě vypráví Petr Bajza, je to stylizovaný záznam zážitků jednoho z členů party kluků.
V jeho vyprávění se objevují groteskní situace, opakování a stereotypy ve způsobu řeči (výrazová a situační komika).
Do světa hrdinů (Petr Bajza, dcera cukráře Svobody Eva, povoznický synek Bejval Antonín, Eda Kemlink, zbožný Jirsák Čeněk, statečný Zilvar z chudobince, pes Pajda) vstupují vyhraněné typy dospělých, až na vyjímky jsou to typické městské figurky, často charakterizované jen jedinou vlastností (lakomý strýček Vařeka, pomlouvačný pan Fajst..).
„Poslední dvě pětiny textu zabírá obsáhlý Péťův horečnatý sen za jeho onemocnění spálou:pod bezprosředním dojmem z cirkusové produkce v něm putuje se svými přáteli a slonem Jumbem do Indie, což autorovi skýtá vítanou příležitost konfrontovat exotiku s maloměstskou realitou.“
Tím se dostávám ke kontrastům, které se v knize objevují:
• chudoba Zilvara a bohatství Oťáska (Zilvar je hubený, naopak Otásek je tlustý, zajímavá je jejich role v Péťově pohádkovém snu – Oťásek je sultánem, zatímco Zilvar je opět chudákem, ale rozluští všechny hádanky - je mazaný a chytrý, když se Oťásek topí, Zilvar pro něj skočí)
• smrt pana Fajsta s narozením Mančinky, Péťovy sestry
• kontrast Evičky s cirkusačkou - Evička je obyčejná, milá, hodná, úslužná, čestná, obrota sama - cirkusačka je lhářka, zlodějka, nečestná, vyčůraná -- Péťovi se líbily obě
• kontrast chování Čendy Jirsáka s tím, jak by se chovat ve své roli měl - ministrant, ale koná různé hříchy, které si zapisuje do zápisníčku, sbírá takové hříchy, které pan farář ještě neslyšel
• Péťovo chování k Rampepurdě - dělá jí samé naschvály, ale když od nich odejde – Péťa onemocní, má ji velmi rád
Titul knihy, který označuje počet postav, se objevuje v textu opakovaně jako jeden z návratných spojujících motivů.
Jednotících funkcí zde nalezneme více, jsou to opakující se fráze a výrazy z několika jazykových vrstev, které se vzájemně prolínají. Spisovný jazyk se mísí s germanismy, obecnou češtinou a dialektem. Nacházíme zde také chlapecký slang, který se prolíná s tehdejšími školními klišé (praviti) nebo s odpozorovanou řečí dospělých, tak vzniká určitá slohová vrstva, od které se odvíjejí vrstvy další.
Postavy se dále nerozvíjejí, jsou před nás postaveni takoví, jaký jsou, je brán zřetel na rozvíjení děje.
Postavy jsou charakterizovány vždy jen jednou nebo dvěma větami. Díky správnému projevu nahlížíme do děje skrz dětské myšlenky, k tomu napomáhá podrobná znalost prosředí. Humor je stavěn na groteskní kolizi světa dospělých a dětí, také na opakované aktualizaci fráze, na vyprávění vypravěčově, tím je dán předpoklad humoristického vyznění.
Přímá řeč bývá vložena do nějakého souvětí, které pak pokračuje déle, z toho pak vznikají ještě delší věty, zeslabuje se tak dynamičnost dialogů a pohled na prožívání děje se přesouvá z přítomnosti do minulosti.
Čas příběhu se řídí časem reality, i v Péťově snu se toho stane tolik, coby se za tuto dobu stalo v reálném životě."