"Pantáta Bezoušek
Rais Karel Václav
Sedmdesátiletý pantáta Bezoušek své milované babičce studené lůžko na vesnickém hřbitově a nedlouho potom vyhověl pozvání syna advokáta a vypravil se do Prahy na návštěvu. Poprvé v životě byl na dlouhé cestě. V Praze ho synova rodina přijala radostně - největší potěšení z něho měly dvě synovy dcerušky Micinka a Fininka. Dědeček si zvykal v novém prostředí pomalu; chtěli, aby pořád lenošil, ale to bylo proti jeho vůli. Pomáhal služce ráno cídit boty, štípat dříví, chodil ke kupcům, aby se přesvědčil, nešidí-li domácnost, zakrátko měl v Praze mnoho známostí, neboť dědeček si každého člověka dobře všiml a důkladně se jej vyptal. Se synem nebo ženou chodil dědeček na procházky Prahou, všechno si důkladně prohlédl a náležitě posoudil tak, že budovy a zvyky pražské srovnával s podobnými budova a obyčeji vesnickými. Vždy ovšem došel k názoru, že v jeho dědině je přece jen nejlépe. Pobyt v Praze mu syn i jeho žena zpříjemňovali, jak jen mohli; do světnice mu dali babiččin obraz, koupili mu právě takový hrnek, v jakém snídával doma, navštívili s ním divadlo, provedli ho celou Prahou. Dědeček se seznámil i s otcem synovy ženy, pensionovaným radou Burdychem, jehož životní potřebou bylo ustavičně se hádat. Poznal i sestru synovy ženy, nejmladší dceru Burdychovu, Melanku, hezké děvčátku, které trpělo beznadějnou láskou k nepatrnému úředníku Králišovi, jenž pro chudobu musel zanechat studií na univerzitě a vzdělával se sám. Otec Melančině lásce ke Králišovi nepřál, ale dědeček se o všem důkladně přesvědčil a potom obratně dopomohl Melance ke štěstí. Jaro se blížilo a dědečka to táhlo do polí, zašel si tedy za Prahu, kde požádal prvního oráče, kterého potkal, zdali by si mohl vyorat brázdu. Již nemohl Prahu vystát, a proto se vrátil do svého rodného podhorského kraje."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ