"Téma a myšlenkové vyznění díla:
Tato tenká novela M. Šolochova podává závažné svědectví o osudech lidí, do jejichž života zasáhla válka. Člověk Andrej Sokolov byl před válkou šťastný. Měl malý domek, hodnou a starostlivou ženu, milující děti a slušný výdělek. Deset let si žil jako ve snu.
Pak přišla válka. Sokolov musí opustit svoje blízké. Rodina velice těžce nese odjezd otce a při loučení Sokolova žena vyřkne zlou předtuchu.
A ona mluví, ale za každým slovem ses rozvzlykává: „Můj nejdražší… Andrjušo… my se už nikdy…tady na světě… neuvidíme…“
Sokolov se ale rozčílí a svoji ženu odstrčí. Čekal povzbuzení a ne předzvěst strašného konce.
(…) ale já na ni křičím: „Copak takhle se lidi loučí? Proč mě už zaživa pohřbíváš?!“
Když se pak ohlíží zpět a vzpomíná na tento okamžik, velice lituje, že tenkrát svoji ženu odstrčil.
„Do nejdelší smrti, ani v poslední hodince si neodpustím, že jsem ji tenkrát odstrčil!“
Chtěl jen tuto neblahou předtuchu, která ležela i na jeho srdci, setřást a zbavit se jí.
Život na frontě není žádný med, ale Sokolov se nestěžuje v dopisech domů. Nemá rád ty, co se litují a domů píší dopisy plné strachu a obav. Jsme přece vojáci a muži. Nejsme tady, abychom fňukali, ale abychom bojovali. Všechno máme přetrpět a snést bez zbytečných řečí.
Byla to škaredá doba, na psaní nebyla nálada. A abych se přiznal, já nerad hrál na žalostných strunách a nemohl jsem ani cítit takové uvozhřence, co denně, ať se to hodilo nebo ne, psali ženám a svým děvčatům a jenom zbůhdarma papír posmrkávali: „Je mi tak hrozně těžko, každou chvilku mě můžou zabít.“
Sokolov je dvakrát raněn a také zajat. Putuje do lágru v Německu, kde ho čeká nečekaná zkouška. Od smrti ho dělí jen pár minut. Velice těžce se loučí se životem, ale rozhodne se nedat před nepřítelem nic najevo. Když má zemřít, tak se ctí. Toto jeho rozhodnutí mu zachrání život.
Nakonec se mu podaří utéct i s důležitým zajatcem ke svým. Je vyznamenán a z nemocnice píše své ženě, ale přichází další rána. Soused mu píše, že jeho žena i děti jsou mrtví. Na jejich domek spadla bomba. Přežil jen jeho nejstarší syn Anatolij. Ten ale ze zoufalství odešel na frontu. Dva roky, co byl Sokolov v zajetí, se udržoval při životě vzpomínkami na svoji rodinu, teď zjišťuje, že dva roky vzpomínal na mrtvé."