„Katyně
Katyně byla vydána poprvé v roce 1978 v samizdatové edici Petlice, poté v Kolínu n. R. roku 1979, a nakonec v Praze roku 1990.
Jde o „černý román“ o škole pro popravčí, odkrývající v nadsázce mechanismy moci.“ Kohout zde staví na bizardním nápadu (škola pro katy) a důsledně tuto myšlenku rozvádí. Už v úvodu píše: „Chci svým skromným podílem přispět k tomu, abychom se jednoho rána neprobudili do světa bez popravčích.“ V celé knize pak ústy svých postav cituje z odborné i zábavné literatury, aby dokázal, že popravnictví bylo, je a bude důležitou součástí lidské společnosti. Vyjadřuje názor, že bez kata a trestu smrti společnost a její mravní hodnoty upadají. Kat není vrah, ba naopak, pokud je řádně vyškolen a odvede dobrou práci, je smrt rychlá a bezbolestná = humánní.
„Jste-li totiž, pane doktore, skutečný humanista, nesmíte zavírat oči před faktem, že při každé větší akci, ať je to lokální revoluce nebo světová válka, popravují spousty lidí osoby, pro které věšet znamená prostě věšet. Jenže on je, to mi věřte! dosti velký rozdíl, jestli vám oprátka perfektně zlomí vaz, anebo vás čtvrt hodiny pomalu stranguluje, že se můžete umrskat.“
Pavel Kohout chtěl touto knihou šokovat čtenáře a povzbudit je v boji proti trestu smrti, tzv. léčba šokem jak píše Pavel Kosatík v knize Fenomén Kohout .
Sám Pavel Kohout o tom říká: „Na románu Katyně jsem pracoval sedm let… - protože jsem se k němu musel doslova „prozvracet“. Přečetl jsem si v knihovnách veškerou odbornou literaturu o mučení a popravách. Byly to původně učebnice pro katy. Po každé kapitole jsem skoro onemocněl a musel jsem si udělat přestávku, ve které jsem psal krásnou divadelní hru.“
Knihu psal jako reakci na dobu v níž byl nucen žít, na dobu po Pražském jaru až do odjezdu do Vídně.
V knize Fenomén Kohout Pavel Kosatík píše, že interpreti Katyně vytvořili několik skupin: první vnímali knihu jako výsledek „volního“ psaní (chtěl psát o tom a o tom); druzí se zabývali politickými aspekty knihy (vztah moci a kata); a třetí skupina kritiků se zabývala zvláštním propojením smrti a erotiky. Sama sebe bych zařadila do první kategorie a přiklonila se k autorovu zdůvodňování, že jej prostě doba přinutila to napsat.
Slovník české prózy spojuje Kohoutovu Katyni především s Fuksem a jeho Spalovačem mrtvol a to: „… kvůli zájmu o pojmenování společenského zla pocházejícího z nekontrolovatelné totalitní moci, o zachycení proměn psychiky individua a motivací jeho selhání pod náporem dějinných událostí.“