"Děj Markéty Lazarové probíhá někde v dálce, která je jen náznakem určené minulosti, v které byla příroda bohatší než v dnešní době, kdy světem projížděli hrdinové plní síly a vášně. V již zmíněné minulosti obývali tuto zem „praví rekové jako Kozlík a Mikuláš, vášnivé a čarovné krásné milenky jako Markéta a Alexandra, lidé, kteří byli z jednoho kusu, odolnější a statečnější, žhavější a životaschopnější.“ V této knize však nejde jen o věrohodné zobrazení nějaké části dějin, ale jde tu o „zaujetí postoje ke světu vůbec.“ Obraz minulosti tu neusiluje o kopii minulosti. Vypravěč tu klade dva protipóly: svět velikých činů a citů oproti měšťácké společnosti.
Hlavními postavami v tomto románu jsou Kozlík, Lazar, Mikoláš, Markéta, Alexandra a Kristián. Tyto postavy můžeme pozorovat z více vrstev. Jsou sobě věrné, bezvývojové, ale navenek se u nich projevuje proměna, jejich jednání je střídavé a impulzivní. A právě tím charakteristickým znakem celého vyprávění jsou různé zvraty a proměny. Střídá se úhel pohledu – „jednou na události hledíme jakoby očima Mikoláše, podruhé Markéty, jindy třeba zrakem Pivových vojáků. Explicitně dominuje ovšem pohled vypravěčův, ale sám vypravěč je mnohohlasý, promlouvá v několika tóninách i modulacích, v různých časových vrstvách. Neustále posunuje nejen záběrový úhel, ale i hodnocení postav a dějů, střídá různá hlediska.“ Můžeme si toho všimnout na mnoha postavách. Například hlavní postava Mikoláš je na začátku knihy popisován jako člověk s chutí bojovat, který je naprosto bez citu a miluje násilí. Ale postupem času se v něm objevuje i lidskost, když nechá své zajatce odpočinout. Čím víc Mikoláše poznáváme, zjišťujeme, jak s ním sám autor sympatizuje. Objevují se láskyplné city loupežníka k Markétě, ale ochotu pomáhat a třeba u toho i zemřít. Loupežník se stává „hrdinou vypravěčova srdce. Zůstal násilníkem, ale obdivujeme „nádherné žilobití pod jeho kůží“ a víme, že na dně divoké bytosti se skrývá laskavost.“ Tyto proměny bychom našli i u ostatních postavách. Třeba Markéta, zbožná dívka, se velmi brzy stává částečně i divokou ženou. Zde je jednoznačně popsáno, co dokáže láska a jak působí na člověka. Co se týče dalších postav, tak například hejtman Pivo, který je velký nepřítel Kozlíka, ale i přesto přikrývá svého soupeře pláštěm, Alexandra jednou vystupuje jako něžná milenka, podruhé jako dračice toužící po krvi a jsou tu i další takové případy."